Mít sám sebe rád

Vyrůstal jsem bez domova, kde by zaznělo: „Mám tě rád takového, jaký jsi.“

Táta trávil dny v hospodě, máma zemřela, když jsem byl malý. Staral jsem se o mladšího bratra a naučil se své pocity potlačovat. Neměl jsem nikoho, kdo by mě podržel, a tak jsem si vytvořil falešné já – masku, která mi pomohla přežít.

Žil jsem život, který nebyl můj, ale který ode mě chtěli ostatní.

Hrál jsem fotbal místo atletiky, protože to bylo „normální“. Studoval školu, kterou chtěla babička. Chodil na kroužky, abych zapadl. A v partnerských vztazích jsem utíkal, když mi někdo projevil lásku – protože jsem nevěděl, jak ji přijmout. Neměl jsem se rád a věřil jsem, že si lásku nezasloužím.

Pamatuji si okamžik, kdy jsem na terapii poprvé nahlas řekl: „Mám se rád takového, jaký jsem.“ Bylo to, jako by ze mě spadla tíha celého světa. Přestal jsem hledat uznání a lásku u ostatních a poprvé v životě jsem ji dokázal dát sám sobě.